Obecně lze soutěžní právo rozdělit do dvou oblastí, a to 1) veřejnoprávní – právo proti omezování hospodářské soutěže, chránící existenci hospodářské soutěže jako takové, které je obsažené zejména v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) a 2) soukromoprávní – právo proti nekalé soutěži, chránící základní pravidla chování soutěžitelů v hospodářské soutěži, které je upraveno občanským zákoníkem v části obsahující ustanovení o relativních majetkových právech, v hlavě III. (závazky z deliktů), konkrétně v ustanovení § 2976-2990. Stručně řečeno právo proti nekalé soutěži se zaměřuje především na ochranu soutěžitelů, spotřebitelů (zákazníků) a hospodářské soutěže ve smyslu ochrany „čistoty“ soutěže, zatímco právo na ochranu hospodářské soutěže se zaměřuje především na ochranu existence hospodářské soutěže jako takové.

Úprava práva proti nekalé soutěži se opírá o generální klauzuli nekalé soutěže (§ 2976 odst. 1)

„Kdo se účastní hospodářské soutěže (soutěžitel), nesmí při soutěžní činnosti, ani při sdružování k výkonu soutěžní činnosti, vlastní účast v hospodářské soutěži nekalou soutěží zneužívat, ani účast jiných v hospodářské soutěži omezovat.“

a demonstrativním výčtu jednotlivých skutkových podstat nekalosoutěžního jednání (§ 2976 odst. 2). Abychom mohli hovořit o nekalosoutěžním jednání, je tedy třeba kumulativně naplnit tato tři kritéria:

1. jednání v hospodářském styku,

2. toto jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže,

3. takové jednání musí být způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.

Je nutno si uvědomit, že dobré mravy soutěže nejsou totéž co obecné „dobré mravy“, které je možné nalézt v mnohých ustanovením občanského zákoníku. Dobré mravy soutěže zákon jako takové nedefinuje. O tom, zda byly v konkrétním případě porušeny nebo ne, rozhodují soudy podle svého uvážení. K pojmu dobré mravy soutěže lze uvést rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 25 Cm 254/2004:

I když zákon výslovně nedefinuje pojem dobrých mravů soutěže, lze pod ním rozumět určité všeobecné (tedy v hospodářské soutěži platné), mimoprávní či etické zásady a normy, které jsou kladeny na všechny, kteří se v dané hospodářské oblasti projevují – vyvíjí svoji činnost za účelem dosažení určitého prospěchu, které vymezují, co v dané hospodářské oblasti lze považovat za poctivé, slušné, sledující vlastní prospěch, avšak nepoškozující jiného. Dobré mravy soutěže přitom jako kategorie norem jsou svou povahou objektivní v tom smyslu, že není rozhodné, zda osoba, která v rozporu s dobrými mravy jedná, takové jednání zamýšlela či nikoli, zda bylo jejím záměrem, cílem či úmyslem v rozporu s dobrými mravy soutěže jednat. Tedy dobré mravy soutěže jsou kategorií nezávislou na subjektivním vnímání jednotlivého soutěžitele. Je tedy také nerozhodný motiv tohoto jednání, nýbrž rozhodný je projevený výsledek jednání.“

Za jednání, které bude vždy v rozporu s dobrými mravy soutěže lze označit takové jednání, které je v rozporu se zákonem či jiným právním předpisem, neboť i v oblasti soutěžního práva se uplatňuje zásada „neznalost zákona neomlouvá“.