Rubrika: Generální klauzule

Publikováno

Přeshraniční charakter nekalosoutěžního jednání

U nekalosoutěžního jednání vyvolávajícího účinky v zahraničí, např. se může jednat o klamavou reklamu umístěnou na internetu, která může mít negativní dopad na spotřebitele z určitého segmentu trhu nejen v České republice, se použije ustanovení § 2973, podle něhož se

„ustanovení této hlavy (Hlava III. Závazky z deliktů) nevztahují na jednání v rozsahu, v jakém má účinky v zahraničí, pokud z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv, nevyplývá něco jiného.“

Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že nekalosoutěžní jednání s přeshraničním prvkem bude posuzováno podle právního řádu státu, v němž vznikla škoda, respektive kde nastaly účinky závadného jednání.

Ochrana zahraničních osob proti nekalé soutěži:

Ustanovení § 2974 občanského zákoníku upravuje problematiku postavení zahraničních osob v nekalé soutěži, respektive jejich právo na ochranu proti nekalé soutěži.

„Českým osobám jsou, pokud se jedná o ochranu proti nekalé soutěži, postaveny na roveň zahraniční osoby, které se v České republice účastní hospodářské soutěže. Jinak mohou zahraniční osoby požadovat ochranu podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv, a není-li jich, na základě vzájemnosti.“

Za jednu z nejvýznamnějších mezinárodních smluv v oblasti nekalé soutěže a rovněž průmyslového vlastnictví lze považovat Pařížskou úmluvu. Obsahem této Úmluvy je mimo jiné povinnost členských států (tzv. unijních států) zajistit příslušníkům Unie účinnou ochranu proti nekalé soutěži.

Obecná právní úprava týkající se problematiky účinků právních předpisů na zahraniční osoby, je obsažena v § 26 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém

„cizinci a zahraniční právnické osoby mají v oblasti svých osobních a majetkových práv, pokud tímto zákonem nebo jiným právním předpisem není stanoveno něco jiného, stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané České republiky a české právnické osoby“.

Publikováno

Zákazník

Pojem zákazník se stal nově subjektem, který je přímo chráněn právem proti nekalé soutěži. V novém občanském zákoníku nahradil v generální klauzuli nekalé soutěže pojem zákazník původní pojem „spotřebitel“. Pojem spotřebitel je zachován pouze u některých konkrétních skutkových podstat nekalé soutěže.

Při změně právní úpravy bylo využito obsahově širšího pojmu zákazník, pod který je možné zařadit jak spotřebitele, tak podnikatele, včetně dalších osob, které se nacházejí v postavení kupujícího.

Podle důvodové zprávy se bude jednat o případy, kdy

„uzavírá smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem“.

Obecně se tak jedná o osobu, která vystupuje na straně kupujícího při uzavírání smlouvy.

Publikováno

Spotřebitel

Občanský zákoník účinný do 31. prosince 2013 považoval za spotřebitele rovněž osobu právnickou. Toto široké pojetí spotřebitele však nebylo v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, a proto byla definice upravena tak, aby odpovídala současným evropským normám. Spolu s platností nového občanského zákoníku může být nově spotřebitelem pouze fyzická osoba.

Pojem spotřebitele upravuje § 419 občanského zákoníku:

„Spotřebitel je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“

Párovým pojmem k pojmu spotřebitel je podnikatel, definovaný v ustanovení § 420 občanského zákoníku. Nový občanský zákoník se odklání od původního pojmu dodavatel a přiklání se k širšímu pojmu podnikatel. Za podnikatele se považuje:

každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

Za podnikatele je považován rovněž ten, kdo ho zastupuje a jedná jeho jménem a na jeho účet se spotřebitelem.

Nový občanský zákoník dále přichází s konceptem slabší smluvní strany, který má o něco širší vymezení než pojem spotřebitel. Pro slabší smluvní stranu není důležité, zda je či není podnikatelem, či zda je či není podnikatelem druhá strana. Kdo je tedy označován za slabší smluvní stranu je nutné posuzovat na základě okolností konkrétního smluvního vztahu.

V občanském zákoníku lze nalézt vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel, konkrétně v ustanovení § 433 odst. 2:

„Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“

V praxi je nejčastěji slabší smluvní stranou nepodnikatel ve vztahu k podnikateli.

Stránky: 1 2
Publikováno

Soutěžitel

Původní úprava obsažená v obchodním zákoníku považovala za soutěžitele „fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěž, i když nejsou podnikatelé“.

V nové právní úpravě došlo k mírné odchylce ve formulaci, kdy spojení „fyzické i právnické osoby“ bylo nahrazeno obecným pojmem „kdo“. Na základě ustanovení § 2972 občanského zákoníku je tedy za soutěžitele považován ten,

„kdo se účastní hospodářské soutěže“.

Soutěžitelem tak může být nadále jak osoba fyzická, tak osoba právnická a to jak podnikatel, tak i nepodnikatel. V praxi se však nejčastěji setkáváme s tím, že se jedná o podnikatele. Je žádoucí, aby se subjekt, který není podnikatelem, účastnil hospodářské soutěže a měl ve své činnosti zastoupeny určité hospodářské nebo podnikatelské prvky, přičemž jejich intenzita není rozhodující. Mezi soutěžitele – nepodnikatele lze zařadit například nadace, příslušníky tzv. svobodných povolání (advokáty, notáře, lékaře apod.), svobodně tvořící umělce (herce, zpěváky, spisovatele, malíře apod.), ale i stát a jednotky územní samosprávy.

Mezi soutěžiteli je možno nalézt nejen osoby podnikající ve stejném či podobném odvětví nebo subjekty nabízející zboží či služby, které mohou být vzájemně zaměnitelné, ale i osoby podnikající ve zcela odlišném odvětví, neboť i mezi nimi může vzniknout „boj o zákazníka“. V této souvislosti je třeba si uvědomit rozdíl mezi pojmy „konkurent“ a „soutěžitel“, neboť v praxi často dochází k jejich nesprávnému ztotožňování. Jako konkurenty označujeme nejen osoby působící na shodném segmentu trhu, jejichž výrobky jsou shodné či velmi podobné (tzv. přímé konkurenty), ale i osoby působící na příbuzném segmentu trhu, jejichž výrobky jsou vzájemně zaměnitelné (tzv. nepřímí konkurenti). Rozdíl oproti pojmu soutěžitel je tak v tom, že v případě konkurentů se vždy jedná o podnikatele a dále v tom, že konkurenti jsou současně vždy soutěžiteli, ovšem soutěžitelé nemusí být nutně vzájemnými konkurenty.

V souvislosti s touto problematikou lze uvést výňatek z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. NS 32 Odo 1642/2005:

„Soutěžní vztah je třeba vykládat v návaznosti na pojem soutěžitele z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži velmi široce, kdy ve vztahu soutěžitelů nejsou jen přímí soutěžitelé, ale vůbec všechny subjekty, které působí v podobných, nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech. Mimoto jako přímí soutěžitelé nevystupují vůči sobě navzájem jen ti, kteří působí ve shodném nebo příbuzném odvětví, ale také ti, kteří nabízejí výrobky či služby navzájem zaměnitelné. To znamená, že hospodářskými soutěžiteli jsou všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu, přičemž jako soutěžitele lze chápat i ty subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z nich vlastně nikdy nedojde k přímému konkurenčnímu střetu.“

Publikováno

Koncept ochrany a generální klauzule

Obecně lze soutěžní právo rozdělit do dvou oblastí, a to 1) veřejnoprávní – právo proti omezování hospodářské soutěže, chránící existenci hospodářské soutěže jako takové, které je obsažené zejména v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) a 2) soukromoprávní – právo proti nekalé soutěži, chránící základní pravidla chování soutěžitelů v hospodářské soutěži, které je upraveno občanským zákoníkem v části obsahující ustanovení o relativních majetkových právech, v hlavě III. (závazky z deliktů), konkrétně v ustanovení § 2976-2990. Stručně řečeno právo proti nekalé soutěži se zaměřuje především na ochranu soutěžitelů, spotřebitelů (zákazníků) a hospodářské soutěže ve smyslu ochrany „čistoty“ soutěže, zatímco právo na ochranu hospodářské soutěže se zaměřuje především na ochranu existence hospodářské soutěže jako takové.


Úprava práva proti nekalé soutěži se opírá o generální klauzuli nekalé soutěže (§ 2976 odst. 1)

„Kdo se účastní hospodářské soutěže (soutěžitel), nesmí při soutěžní činnosti, ani při sdružování k výkonu soutěžní činnosti, vlastní účast v hospodářské soutěži nekalou soutěží zneužívat, ani účast jiných v hospodářské soutěži omezovat.“

a demonstrativním výčtu jednotlivých skutkových podstat nekalosoutěžního jednání (§ 2976 odst. 2). Abychom mohli hovořit o nekalosoutěžním jednání, je tedy třeba kumulativně naplnit tato tři kritéria:

  1. jednání v hospodářském styku,

  2. toto jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže,

  3. takové jednání musí být způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.

Je nutno si uvědomit, že dobré mravy soutěže nejsou totéž co obecné „dobré mravy“, které je možné nalézt v mnohých ustanovením občanského zákoníku. Dobré mravy soutěže zákon jako takové nedefinuje. O tom, zda byly v konkrétním případě porušeny nebo ne, rozhodují soudy podle svého uvážení. K pojmu dobré mravy soutěže lze uvést rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 25 Cm 254/2004:

I když zákon výslovně nedefinuje pojem dobrých mravů soutěže, lze pod ním rozumět určité všeobecné (tedy v hospodářské soutěži platné), mimoprávní či etické zásady a normy, které jsou kladeny na všechny, kteří se v dané hospodářské oblasti projevují – vyvíjí svoji činnost za účelem dosažení určitého prospěchu, které vymezují, co v dané hospodářské oblasti lze považovat za poctivé, slušné, sledující vlastní prospěch, avšak nepoškozující jiného. Dobré mravy soutěže přitom jako kategorie norem jsou svou povahou objektivní v tom smyslu, že není rozhodné, zda osoba, která v rozporu s dobrými mravy jedná, takové jednání zamýšlela či nikoli, zda bylo jejím záměrem, cílem či úmyslem v rozporu s dobrými mravy soutěže jednat. Tedy dobré mravy soutěže jsou kategorií nezávislou na subjektivním vnímání jednotlivého soutěžitele. Je tedy také nerozhodný motiv tohoto jednání, nýbrž rozhodný je projevený výsledek jednání.“

Za jednání, které bude vždy v rozporu s dobrými mravy soutěže lze označit takové jednání, které je v rozporu se zákonem či jiným právním předpisem, neboť i v oblasti soutěžního práva se uplatňuje zásada „neznalost zákona neomlouvá“.

Stránky: 1 2 3