Z výše uvedeného lze dovodit, že je-li slabší smluvní stranou spotřebitel, nemusí tuto skutečnost prokazovat, neboť se za slabší smluvní stranu na základě vyvratitelné domněnky považuje. Důkazní břemeno v případě prokázání, že spotřebitel není slabší smluvní stranou, nese podnikatel. Také platí, že pokud někdo není spotřebitelem a chce se dovolávat ochrany slabší strany, pak musí dokázat, že slabší smluvní stranou je.

Občanský zákoník zahrnuje v rámci ochrany slabší smluvní strany zvláštní ustanovení. Těchto ustanovení se může domáhat i ten, kdo spotřebitelem není, pokud prokáže, že je v daném případě slabší smluvní stranou. Tato ustanovení občanského zákoníku slouží především pro případ hrozby zneužití postavení silnější strany:

• § 433 zakazuje zneužití hospodářského postavení podnikatele vůči osobě, která jedná mimo souvislost s vlastním podnikáním,

• § 1810 a násl. upravují ochranu spotřebitele,

• § 1798 a násl. regulují postavení stran smluv uzavíraných adhezním způsobem,

• § 1793–1797 upravují neúměrné zkrácení a lichvu.

Jedním ze stěžejních hledisek, které musí soudce rozhodující nekalosoutěžní spor brát v úvahu je skutečnost, zda určitá obchodní praktika je či není nekalá ve vztahu ke spotřebitelům. V rámci rozhodovací praxe soudů se často setkáváme s pojmem „průměrný spotřebitel“, který vychází z evropského práva a judikatury Evropského soudního dvora. Jedná se o spotřebitele, který:

„má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný.“

Stránky: 1 2