Občanský zákoník účinný do 31. prosince 2013 považoval za spotřebitele rovněž osobu právnickou. Toto široké pojetí spotřebitele však nebylo v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, a proto byla definice upravena tak, aby odpovídala současným evropským normám. Spolu s platností nového občanského zákoníku může být nově spotřebitelem pouze fyzická osoba.

Pojem spotřebitele upravuje § 419 občanského zákoníku:

„Spotřebitel je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“

Párovým pojmem k pojmu spotřebitel je podnikatel, definovaný v ustanovení § 420 občanského zákoníku. Nový občanský zákoník se odklání od původního pojmu dodavatel a přiklání se k širšímu pojmu podnikatel. Za podnikatele se považuje:

každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

Za podnikatele je považován rovněž ten, kdo ho zastupuje a jedná jeho jménem a na jeho účet se spotřebitelem.

Nový občanský zákoník dále přichází s konceptem slabší smluvní strany, který má o něco širší vymezení než pojem spotřebitel. Pro slabší smluvní stranu není důležité, zda je či není podnikatelem, či zda je či není podnikatelem druhá strana. Kdo je tedy označován za slabší smluvní stranu je nutné posuzovat na základě okolností konkrétního smluvního vztahu.

V občanském zákoníku lze nalézt vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel, konkrétně v ustanovení § 433 odst. 2:

„Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“

V praxi je nejčastěji slabší smluvní stranou nepodnikatel ve vztahu k podnikateli.

Stránky: 1 2