Veřejnoprávní prostředky ochrany proti nekalé soutěži

Ochranou proti nekalé soutěži se zabývají rovněž některé veřejnoprávní předpisy. Jedná se zejména o některá ustanovení zákona na ochranu spotřebitele, zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, tiskového zákona, zákona o regulaci reklamy, apod. Trestní postih nekalé soutěže je pak upraven v trestním zákoníku.

Pro ochranu veřejného zájmu je nutný zásah státu a státních orgánů, jež dodržování veřejnoprávního předpisu vynucují a sankcionují subjekty, které jej porušují. Příslušné státní orgány pak plní úlohu tzv. dozorových orgánů a iniciují postih protiprávního jednání, které odporuje příslušným veřejnoprávním předpisům a může mít i charakter nekalé soutěže.

Zákon umožňuje, aby se dotčené subjekty obrátily na dozorové orgány s žádostí či stížností, aby proti danému závadnému jednání zasáhly. Pokud je to v jejich kompetenci, musí dozorové orgány zahájit správní řízení a následný sankční postih z úřední povinnosti. Subjektu, který jednal protiprávně, je pak státním orgánem uložena za správní delikt správní sankce, popř. pokud se subjekt dopustil trestného činu trestní sankce.

Osoba dotčená příslušným protiprávním jednáním, které má charakter nekalé soutěže ovšem nemůže v rámci správního řízení dosáhnout reparace či satisfakce své újmy, tak jak je to umožněno v právu soukromém. Veřejné právo totiž chrání primárně veřejný zájem, nikoli zájem jednotlivce. Veřejnoprávní sankce však ve většině případů znamenají pro nekale jednajícího rychlejší a výraznější postih než sankce uplatňované v rámci práva soukromého.

Soukromoprávní prostředky ochrany proti nekalé soutěži

  1. Nárok na zdržení se nekalosoutěžního jednání („zdržovací nárok“), je možné uplatnit žalobou nebo prostřednictvím předběžného opatření a je považován za nejvýznamnější právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži. Zabránit trvajícímu nekalosoutěžnímu jednání by mělo být jedním z nejdůležitějších bodů ochrany proti nekalé soutěži, neboť takové protiprávní jednání narušuje hospodářskou soutěž a je tak schopno přivodit újmu ostatním soutěžitelům nebo zákazníkům. Rovněž by se mělo zamezit tomu, aby se takové jednání nadále neopakovalo. Pokud dojde k včasnému zastavení nekalosoutěžního jednání, možnost, že by mohlo dojít k výrazným škodám či k poškození jiných spotřebitelů či soutěžitelů, je tak výrazně snížena. Pokud by zákrok proti takovému jednání přišel později, riziko, že určitý soutěžitel bude jako konkurent nekale jednajícího soutěžitele zlikvidován či přijde o zákazníky, o dobrou pověst apod., se samozřejmě zvyšuje. Vzniklé újmy mohou být mnohdy nenahraditelné. U spotřebitelů může dojít například k nemateriálním újmám jako je poškození zdraví. Aby žalobce se zdržovacím nárokem uplatněným v žalobě u soudu uspěl, musí dostatečně prokázat, že nekalosoutěžní jednání rušitele stále trvá nebo existuje důvodné nebezpečí, že se ho rušitel dopustí znovu nebo v něm bude pokračovat. Na žalobce tudíž dopadá procesní odpovědnost za prokázání stavu.

  1. Nárok na odstranění nekalosoutěžního jednání lze uplatnit prostřednictvím tzv. odstraňovací žaloby. Požadavek na odstranění závadného stavu směřuje do minulosti a spočívá v odstranění příčin nekalosoutěžního jednání tak, aby došlo k obnovení předešlého stavu. V žalobách bývají uváděny požadavky typu: žalovaný je povinen odstranit z maloobchodní sítě výrobky neprávem označené jako výrobky žalobce, změnit shodnou či podobnou obchodní firmu, doplnit určité chybějící údaje do srovnávací reklamy apod. Odstraňovací nárok je často společně s nárokem zdržovacím. V některých případech se jeví jako účelné uplatnit oba nároky současně a nepožadovat například jen zákaz distribuce závadných výrobků, ale také jejich likvidaci. Oba nároky ovšem mohou v některých případech splývat, zejména pokud směřují k zastavení trvajícího jednání, např. požaduje-li žalobce stažení výrobků s určitým označením z tuzemského trhu.

  1. Nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí lze říci, že zadostiučinění v penězích lze chápat jako mimořádnější formu ochrany, která je přisuzována pouze tehdy, není-li k vyrovnání prokázané nemajetkové újmy dostačující přiměřené zadostiučinění v nepeněžité formě. Často se stává, že jsou ze strany žalobce požadovány obě formy přiměřeného zadostiučinění z důvodu jakési jistoty dosažení alespoň nějaké satisfakce. Pokud žalobce zvolí nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, musí v žalobě uvést požadovanou částku, jejímž prostřednictvím vyjadřuje, jakou nemateriální újmu nekalosoutěžním jednáním žalovaného utrpěl. Přiznané zadostiučinění musí být přiměřené ve vztahu k oběma stranám, tj. jak ve vztahu k žalovanému, tak ve vztahu k žalobci. Žalobce je povinen navrhnout soudu důkazy, jež prokazují, že mu nemajetková újma vznikla či reálně hrozí a v čem spočívá. Nepeněžité přiměřené zadostiučinění spočívá zpravidla v tzv. morálních plněních, což může být např. uveřejnění omluvy, odvolání nepravdivých výroků či pomluv apod. Takové morální plnění si většinou žalobce sám v petitu žaloby naformuluje a dále konkretizuje požadavky např. na zveřejnění omluvy. Tyto tzv. morální plnění však mohou mít mnohem razantnější dopad než přiměřené zadostiučinění v penězích. Co se týče zadostiučinění v penězích, s ohledem na již zmíněné kritérium přiměřenosti, jeho výše by neměla být pro žalovaného likvidační. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích bere soud v potaz mimo jiné jeho dopad do majetkové podnikatelské sféry žalovaného a jeho výši posuzuje ze subjektivního i objektivního hlediska vzhledem ke konkrétní situaci. a posuzuje přiměřenost výše požadovaného zadostiučinění jak z objektivních, tak subjektivních hledisek s přihlédnutím ke konkrétní situaci, a to ve všech souvislostech. Výše zadostiučinění by měla rovněž odpovídat závažnosti utrpěné nemateriální újmy žalobce. Přiměřené zadostiučinění slouží k reparaci imateriální újmy, která může spočívat kupř. v poškození dobré pověsti soutěžitele, ztrátě příznačnosti a charakterističnosti výrobku, ale také ve vynaloženém úsilí, ztrátě času a energie žalobce apod. Jde o neprokazatelné ztráty, které dotčený subjekt utrpěl.

  1. Nárok na náhradu škody Náhrada škody je obecným kompenzačním nástrojem soukromého práva, jehož účelem je reparovat materiální škodu, která vznikla poškozenému v důsledku protiprávního jednání jiného subjektu. Žalobce musí prokázat nejen výši škody, která mu byla způsobena, avšak i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a daným nekalosoutěžním jednáním, tzn. skutečnost, že škoda vznikla právě v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaného. Jde o velmi obtížný a často nesplnitelný úkol. Vezmeme-li v úvahu, že na postavení soutěžitele působí mnoho tržních faktorů, je těžké potom prokázat, že právě ono nekalosoutěžní jednání žalovaného mělo na zhoršení pozice soutěžitele hlavní vliv a bylo hlavní příčinou vzniku jeho škody. Uvedení konkrétní částky požadované jako náhrada škody v žalobě a její prokázání také nemusí být snadné, v praxi se tento problém ovšem řeší prostřednictvím znaleckých posudků.

  1. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení si lze dobře představit v případech nekalé soutěže, kdy se cizí soutěžitel na úkor jiného bezdůvodně obohatí tím, že využije cokoliv, co vymyslel jeho konkurent, kupř. design cizího výrobku, cizí logo, cizí reklamu apod., čímž sám ušetří peníze na jejich vytvoření. Uvedený nárok je v praxi poměrně málo využíván. Příčina je stejná jako u nároku na náhradu škody, tj. žalobce je příliš zatížen důkazním břemenem a těžko se mu prokazuje příčinná souvislost mezi daným jednáním nekalé soutěže a vznikem majetkového prospěchu rušitele. K tomu přistupuje skutečnost, že částku bezdůvodného obohacení je v žalobě často problematické přesně vyčíslit, jelikož podstatné údaje pro její určení zná většinou pouze žalovaný. Ustálená soudní rozhodovací praxe však tuto okolnost zásadně respektuje.

Obrana a vymáhání práv

Na základě ustanovení § 2972 občanského zákoníku

„Kdo se účastní hospodářské soutěže (soutěžitel), nesmí při soutěžní činnosti, ani při sdružování k výkonu soutěžní činnosti, vlastní účast v hospodářské soutěži nekalou soutěží zneužívat, ani účast jiných v hospodářské soutěži omezovat.“

Smlouva, její část nebo její jednotlivé ustanovení, při jejímž uzavření byl porušen zákaz nekalé soutěže, je od počátku neplatná.

Aktivní legitimace:

a) soutěžitel – ve všech skutkových podstatách nekalé soutěže

b) zákazník – pouze ve vybraných skutkových podstatách (§ 2976-2981 a § 2986-2987)

c) právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků – pouze ve vybraných skutkových podstatách (§ 2976-2981 a § 2986-2987)

d) tzv. jiná osoba dotčená nekalou soutěží

Pasivní legitimace:

osoba, proti níž směřují nekalosoutěžní nároky, zákon tuto osobu označuje jako „rušitele“ – soutěžitel, jiná osoba než soutěžitel – např. osoba pomocná (případ, kdy za sebe soutěžitel nechá jednat jiného nebo mu dá k takovému jednání podnět nebo jej podporuje či pro sebe využije)

Přeshraniční charakter nekalosoutěžního jednání

U nekalosoutěžního jednání vyvolávajícího účinky v zahraničí, např. se může jednat o klamavou reklamu umístěnou na internetu, která může mít negativní dopad na spotřebitele z určitého segmentu trhu nejen v České republice, se použije ustanovení § 2973, podle něhož se

„ustanovení této hlavy (Hlava III. Závazky z deliktů) nevztahují na jednání v rozsahu, v jakém má účinky v zahraničí, pokud z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv, nevyplývá něco jiného.“

Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že nekalosoutěžní jednání s přeshraničním prvkem bude posuzováno podle právního řádu státu, v němž vznikla škoda, respektive kde nastaly účinky závadného jednání.

Ochrana zahraničních osob proti nekalé soutěži:

Ustanovení § 2974 občanského zákoníku upravuje problematiku postavení zahraničních osob v nekalé soutěži, respektive jejich právo na ochranu proti nekalé soutěži.

Českým osobám jsou, pokud se jedná o ochranu proti nekalé soutěži, postaveny na roveň zahraniční osoby, které se v České republice účastní hospodářské soutěže. Jinak mohou zahraniční osoby požadovat ochranu podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv, a není-li jich, na základě vzájemnosti.“

Za jednu z nejvýznamnějších mezinárodních smluv v oblasti nekalé soutěže a rovněž průmyslového vlastnictví lze považovat Pařížskou úmluvu. Obsahem této Úmluvy je mimo jiné povinnost členských států (tzv. unijních států) zajistit příslušníkům Unie účinnou ochranu proti nekalé soutěži.

Obecná právní úprava týkající se problematiky účinků právních předpisů na zahraniční osoby, je obsažena v § 26 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém

„cizinci a zahraniční právnické osoby mají v oblasti svých osobních a majetkových práv, pokud tímto zákonem nebo jiným právním předpisem není stanoveno něco jiného, stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané České republiky a české právnické osoby“.

Zákazník

Pojem zákazník se stal nově subjektem, který je přímo chráněn právem proti nekalé soutěži. V novém občanském zákoníku nahradil v generální klauzuli nekalé soutěže pojem zákazník původní pojem „spotřebitel“. Pojem spotřebitel je zachován pouze u některých konkrétních skutkových podstat nekalé soutěže.

Při změně právní úpravy bylo využito obsahově širšího pojmu zákazník, pod který je možné zařadit jak spotřebitele, tak podnikatele, včetně dalších osob, které se nacházejí v postavení kupujícího.

Podle důvodové zprávy se bude jednat o případy, kdy

„uzavírá smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem“.

Obecně se tak jedná o osobu, která vystupuje na straně kupujícího při uzavírání smlouvy.

Spotřebitel

Občanský zákoník účinný do 31. prosince 2013 považoval za spotřebitele rovněž osobu právnickou. Toto široké pojetí spotřebitele však nebylo v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, a proto byla definice upravena tak, aby odpovídala současným evropským normám. Spolu s platností nového občanského zákoníku může být nově spotřebitelem pouze fyzická osoba.

Pojem spotřebitele upravuje § 419 občanského zákoníku:

„Spotřebitel je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“

Párovým pojmem k pojmu spotřebitel je podnikatel, definovaný v ustanovení § 420 občanského zákoníku. Nový občanský zákoník se odklání od původního pojmu dodavatel a přiklání se k širšímu pojmu podnikatel. Za podnikatele se považuje:

každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.

Za podnikatele je považován rovněž ten, kdo ho zastupuje a jedná jeho jménem a na jeho účet se spotřebitelem.

Nový občanský zákoník dále přichází s konceptem slabší smluvní strany, který má o něco širší vymezení než pojem spotřebitel. Pro slabší smluvní stranu není důležité, zda je či není podnikatelem, či zda je či není podnikatelem druhá strana. Kdo je tedy označován za slabší smluvní stranu je nutné posuzovat na základě okolností konkrétního smluvního vztahu.

V občanském zákoníku lze nalézt vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel, konkrétně v ustanovení § 433 odst. 2:

„Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“

V praxi je nejčastěji slabší smluvní stranou nepodnikatel ve vztahu k podnikateli.

Soutěžitel

Původní úprava obsažená v obchodním zákoníku považovala za soutěžitele „fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěž, i když nejsou podnikatelé“.

V nové právní úpravě došlo k mírné odchylce ve formulaci, kdy spojení „fyzické i právnické osoby“ bylo nahrazeno obecným pojmem „kdo“. Na základě ustanovení § 2972 občanského zákoníku je tedy za soutěžitele považován ten,

„kdo se účastní hospodářské soutěže“.

Soutěžitelem tak může být nadále jak osoba fyzická, tak osoba právnická a to jak podnikatel, tak i nepodnikatel. V praxi se však nejčastěji setkáváme s tím, že se jedná o podnikatele. Je žádoucí, aby se subjekt, který není podnikatelem, účastnil hospodářské soutěže a měl ve své činnosti zastoupeny určité hospodářské nebo podnikatelské prvky, přičemž jejich intenzita není rozhodující. Mezi soutěžitele – nepodnikatele lze zařadit například nadace, příslušníky tzv. svobodných povolání (advokáty, notáře, lékaře apod.), svobodně tvořící umělce (herce, zpěváky, spisovatele, malíře apod.), ale i stát a jednotky územní samosprávy.

Mezi soutěžiteli je možno nalézt nejen osoby podnikající ve stejném či podobném odvětví nebo subjekty nabízející zboží či služby, které mohou být vzájemně zaměnitelné, ale i osoby podnikající ve zcela odlišném odvětví, neboť i mezi nimi může vzniknout „boj o zákazníka“. V této souvislosti je třeba si uvědomit rozdíl mezi pojmy „konkurent“ a „soutěžitel“, neboť v praxi často dochází k jejich nesprávnému ztotožňování. Jako konkurenty označujeme nejen osoby působící na shodném segmentu trhu, jejichž výrobky jsou shodné či velmi podobné (tzv. přímé konkurenty), ale i osoby působící na příbuzném segmentu trhu, jejichž výrobky jsou vzájemně zaměnitelné (tzv. nepřímí konkurenti). Rozdíl oproti pojmu soutěžitel je tak v tom, že v případě konkurentů se vždy jedná o podnikatele a dále v tom, že konkurenti jsou současně vždy soutěžiteli, ovšem soutěžitelé nemusí být nutně vzájemnými konkurenty.

V souvislosti s touto problematikou lze uvést výňatek z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. NS 32 Odo 1642/2005:

„Soutěžní vztah je třeba vykládat v návaznosti na pojem soutěžitele z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži velmi široce, kdy ve vztahu soutěžitelů nejsou jen přímí soutěžitelé, ale vůbec všechny subjekty, které působí v podobných, nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech. Mimoto jako přímí soutěžitelé nevystupují vůči sobě navzájem jen ti, kteří působí ve shodném nebo příbuzném odvětví, ale také ti, kteří nabízejí výrobky či služby navzájem zaměnitelné. To znamená, že hospodářskými soutěžiteli jsou všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu, přičemž jako soutěžitele lze chápat i ty subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z nich vlastně nikdy nedojde k přímému konkurenčnímu střetu.“

Ohrožení zdraví nebo životního prostředí

§ 2987

„Ohrožení zdraví nebo životního prostředí je jednání, jímž soutěžitel zkresluje podmínky hospodářské soutěže tím, že provozuje výrobu, uvádí na trh výrobek nebo provádí výkon ohrožující zájem na ochraně zdraví nebo životního prostředí chráněný zákonem, aby tak získal pro sebe nebo pro jiného prospěch na úkor jiného soutěžitele nebo zákazníků.“

Podmínky pro aplikaci zákonného ustanovení jsou:

a) jednání soutěžitele, jímž zkresluje podmínky hospodářské soutěže (tj. narušuje soutěžní prostředí) tím, že provozuje výrobu (např. porušení technologického postupu, nedovolené odvádění škodlivých látek do ovzduší), uvádí na trh výrobek (např. nakládání masa s prošlou dobou trvanlivosti do marinád, nebezpečná konstrukce dětských kočárků) nebo provádí výkon (jakýkoliv výkon činnosti soutěžitele – např. příliš hlučná reklama, nedovolená manipulace s lidskými ostatky, týrání zvířat, nedovolená těžba dřeva, prodávání prošlých potravin apod.) ohrožující zájem na ochraně zdraví nebo životního prostředí chráněný zákonem – zahrnuje jak aktivní činnost (např. nedbalé postavení konstrukce, která spadne a způsobí újmu na zdraví spotřebiteli, který vchází do prodejny), tak pasivní činnost (neaktivita tam, kde je vyžadována – nezabezpečení převozu nebezpečných látek)

b) tímto jednáním se soutěžitel snaží získat pro sebe nebo pro jiného prospěch na úkor jiného soutěžitele nebo zákazníků – prospěch majetkový i nemajetkový (např. získání soutěžní výhody, předstihu)

Aktivní legitimace: soutěžitel, zákazník, právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků

Pasivní legitimace: soutěžitel či osoba pomocná

Dotěrné obtěžování

§ 2986 odst. 1

Dotěrné obtěžování je sdělování údajů o soutěžiteli, zboží nebo službách, jakož i nabídka zboží nebo služeb s využitím telefonu, faxového přístroje, elektronické pošty nebo podobných prostředků, ačkoli si takovou činnost příjemce zjevně nepřeje, nebo sdělování reklamy, při kterém její původce utají nebo zastře údaje, podle nichž ho lze zjistit, a neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů přikázat ukončení reklamy.“

§ 2986 odst. 2

Rozesílá-li se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel získal v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby, nejde o dotěrné obtěžování, pokud podnikatel tuto adresu používá k přímé reklamě pro vlastní zboží nebo služby a druhá strana reklamu nezakázala, ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím použití k reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních nákladů ukončení reklamy.“

Jinými slovy nevyžádaná reklama, jedná se o zcela novou zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže.

K prvnímu odstavci: Podmínky pro aplikaci první části skutkové podstaty jsou:

a) sdělování údajů o soutěžiteli, zboží nebo službách – i jednorázové

b) nebo nabídka zboží nebo služeb

c) s využitím telefonu, faxového přístroje, elektronické pošty nebo podobných prostředků (například skype), NEJEDNÁ se o prostředky jako například vhazování reklamních letáků do poštovních schránek, podomní prodej apod.

d) ačkoli si takovou činnost příjemce zjevně nepřeje

Podmínky pro aplikaci druhé části skutkové podstaty jsou:

a) sdělování reklamy – prostředky uvedenými v první části skutkové podstaty, tj. s využitím telefonu, faxového přístroje, elektronické pošty nebo podobných prostředků

b) při kterém její původce utají nebo zastře údaje, podle nichž ho lze zjistit

c) a neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů přikázat ukončení reklamy

K druhému odstavci: Jedná se o případy dovoleného zasílání reklamy na elektronickou adresu (nikoliv na jinou!). O dotěrné obtěžování nepůjde, jsou-li současně splněny tyto podmínky:

a) rozesílá-li se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel získal v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby

b) pokud podnikatel tuto adresu používá k přímé reklamě pro vlastní zboží nebo služby

c) a druhá strana reklamu nezakázala, ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím použití k reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních nákladů ukončení reklamy

Porušení obchodního tajemství

§ 2985

„Porušení obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl

a) tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným na základě jeho pracovního poměru k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, nebo

b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.“

V případě porušení obchodního tajemství se v praxi nejčastěji jedná o případy, kdy nějaká osoba zpřístupní, sdělí či prozradí obchodní tajemství, které je pak dále využitelné v hospodářské soutěži, případně ho tato osoba získá a sama využije ke svému prospěchu v hospodářské soutěži nebo jej zpeněží. Definici obchodního tajemství lze nalézt v občanském zákoníku, kde je vymezena následovně:

obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení“.

Je třeba zdůraznit, že nadále zůstává zachován rozdíl mezi obchodním tajemstvím a know-how (různé poznatky, zkušenosti, postupy, které nejsou všeobecně známé a jsou ocenitelné – pro know-now neexistuje legální definice). Obchodní tajemství je pojem užší, musí být utajován a úzce souvisí se závodem. Dále je třeba brát zvlášť v potaz i tzv. důvěrné informace, což může být cokoliv, co má důvěrný charakter a je druhé smluvní straně poskytnuto při jednání o uzavření smlouvy.