Nárok na zdržení se nekalosoutěžního jednání („zdržovací nárok“), je možné uplatnit žalobou nebo prostřednictvím předběžného opatření a je považován za nejvýznamnější právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži. Zabránit trvajícímu nekalosoutěžnímu jednání by mělo být jedním z nejdůležitějších bodů ochrany proti nekalé soutěži, neboť takové protiprávní jednání narušuje hospodářskou soutěž a je tak schopno přivodit újmu ostatním soutěžitelům nebo zákazníkům. Rovněž by se mělo zamezit tomu, aby se takové jednání nadále neopakovalo. Pokud dojde k včasnému zastavení nekalosoutěžního jednání, možnost, že by mohlo dojít k výrazným škodám či k poškození jiných spotřebitelů či soutěžitelů, je tak výrazně snížena. Pokud by zákrok proti takovému jednání přišel později, riziko, že určitý soutěžitel bude jako konkurent nekale jednajícího soutěžitele zlikvidován či přijde o zákazníky, o dobrou pověst apod., se samozřejmě zvyšuje. Vzniklé újmy mohou být mnohdy nenahraditelné. U spotřebitelů může dojít například k nemateriálním újmám jako je poškození zdraví. Aby žalobce se zdržovacím nárokem uplatněným v žalobě u soudu uspěl, musí dostatečně prokázat, že nekalosoutěžní jednání rušitele stále trvá nebo existuje důvodné nebezpečí, že se ho rušitel dopustí znovu nebo v něm bude pokračovat. Na žalobce tudíž dopadá procesní odpovědnost za prokázání stavu.

Nárok na odstranění nekalosoutěžního jednání lze uplatnit prostřednictvím tzv. odstraňovací žaloby. Požadavek na odstranění závadného stavu směřuje do minulosti a spočívá v odstranění příčin nekalosoutěžního jednání tak, aby došlo k obnovení předešlého stavu. V žalobách bývají uváděny požadavky typu: žalovaný je povinen odstranit z maloobchodní sítě výrobky neprávem označené jako výrobky žalobce, změnit shodnou či podobnou obchodní firmu, doplnit určité chybějící údaje do srovnávací reklamy apod. Odstraňovací nárok je často společně s nárokem zdržovacím. V některých případech se jeví jako účelné uplatnit oba nároky současně a nepožadovat například jen zákaz distribuce závadných výrobků, ale také jejich likvidaci. Oba nároky ovšem mohou v některých případech splývat, zejména pokud směřují k zastavení trvajícího jednání, např. požaduje-li žalobce stažení výrobků s určitým označením z tuzemského trhu.

Nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí lze říci, že zadostiučinění v penězích lze chápat jako mimořádnější formu ochrany, která je přisuzována pouze tehdy, není-li k vyrovnání prokázané nemajetkové újmy dostačující přiměřené zadostiučinění v nepeněžité formě. Často se stává, že jsou ze strany žalobce požadovány obě formy přiměřeného zadostiučinění z důvodu jakési jistoty dosažení alespoň nějaké satisfakce. Pokud žalobce zvolí nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, musí v žalobě uvést požadovanou částku, jejímž prostřednictvím vyjadřuje, jakou nemateriální újmu nekalosoutěžním jednáním žalovaného utrpěl. Přiznané zadostiučinění musí být přiměřené ve vztahu k oběma stranám, tj. jak ve vztahu k žalovanému, tak ve vztahu k žalobci. Žalobce je povinen navrhnout soudu důkazy, jež prokazují, že mu nemajetková újma vznikla či reálně hrozí a v čem spočívá. Nepeněžité přiměřené zadostiučinění spočívá zpravidla v tzv. morálních plněních, což může být např. uveřejnění omluvy, odvolání nepravdivých výroků či pomluv apod. Takové morální plnění si většinou žalobce sám v petitu žaloby naformuluje a dále konkretizuje požadavky např. na zveřejnění omluvy. Tyto tzv. morální plnění však mohou mít mnohem razantnější dopad než přiměřené zadostiučinění v penězích. Co se týče zadostiučinění v penězích, s ohledem na již zmíněné kritérium přiměřenosti, jeho výše by neměla být pro žalovaného likvidační. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích bere soud v potaz mimo jiné jeho dopad do majetkové podnikatelské sféry žalovaného a jeho výši posuzuje ze subjektivního i objektivního hlediska vzhledem ke konkrétní situaci. a posuzuje přiměřenost výše požadovaného zadostiučinění jak z objektivních, tak subjektivních hledisek s přihlédnutím ke konkrétní situaci, a to ve všech souvislostech. Výše zadostiučinění by měla rovněž odpovídat závažnosti utrpěné nemateriální újmy žalobce. Přiměřené zadostiučinění slouží k reparaci imateriální újmy, která může spočívat kupř. v poškození dobré pověsti soutěžitele, ztrátě příznačnosti a charakterističnosti výrobku, ale také ve vynaloženém úsilí, ztrátě času a energie žalobce apod. Jde o neprokazatelné ztráty, které dotčený subjekt utrpěl.

Nárok na náhradu škody Náhrada škody je obecným kompenzačním nástrojem soukromého práva, jehož účelem je reparovat materiální škodu, která vznikla poškozenému v důsledku protiprávního jednání jiného subjektu. Žalobce musí prokázat nejen výši škody, která mu byla způsobena, avšak i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a daným nekalosoutěžním jednáním, tzn. skutečnost, že škoda vznikla právě v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaného. Jde o velmi obtížný a často nesplnitelný úkol. Vezmeme-li v úvahu, že na postavení soutěžitele působí mnoho tržních faktorů, je těžké potom prokázat, že právě ono nekalosoutěžní jednání žalovaného mělo na zhoršení pozice soutěžitele hlavní vliv a bylo hlavní příčinou vzniku jeho škody. Uvedení konkrétní částky požadované jako náhrada škody v žalobě a její prokázání také nemusí být snadné, v praxi se tento problém ovšem řeší prostřednictvím znaleckých posudků.

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení si lze dobře představit v případech nekalé soutěže, kdy se cizí soutěžitel na úkor jiného bezdůvodně obohatí tím, že využije cokoliv, co vymyslel jeho konkurent, kupř. design cizího výrobku, cizí logo, cizí reklamu apod., čímž sám ušetří peníze na jejich vytvoření. Uvedený nárok je v praxi poměrně málo využíván. Příčina je stejná jako u nároku na náhradu škody, tj. žalobce je příliš zatížen důkazním břemenem a těžko se mu prokazuje příčinná souvislost mezi daným jednáním nekalé soutěže a vznikem majetkového prospěchu rušitele. K tomu přistupuje skutečnost, že částku bezdůvodného obohacení je v žalobě často problematické přesně vyčíslit, jelikož podstatné údaje pro její určení zná většinou pouze žalovaný. Ustálená soudní rozhodovací praxe však tuto okolnost zásadně respektuje.